Jako většina dětí jsem začínal na tom, co letí. Na svůj osobní vkus jsem se příliš neohlížel, ba ani jsem jej nehledal. Místo toho jsem se nechal krmit mainstreamem. Když letěl pop, poslouchal jsem pop a když se v mém okolí rozjela hiphopová kultura, neváhal jsem na ni také naskočit.

Náplň mých playlistů se radikálně změnila před více než dvěma lety. Tehdy jsem se postupně stal přesvědčeným posluchačem metalu. Soustředil jsem se spíše na melodičtější odnože (gothic, melodic death, symphonic) i na tvrdší, neméně však půvabné melodie blackmetalu.

Myslím, že mohu s čistým svědomím prohlásit, že jsem během posledních dvou let hledal v hudbě potěchu a krásu. Nechal jsem si ničit uši pouze proto, že mi to něco dávalo. Poslouchal jsem Illuminandy pro majestátnost jejich melodií, Tristanii kvůli emočnímu náboji skladeb, Antestor díky jejich přesvědčivým rytmům a skvělému provedení. Při poslechu jsem nestrpěl žádnou „nudu“ a raději jsem sjížděl jedno skvělé album několikrát v řadě než abych ztrácel čas s muzikou, která mne nenaplňovala.

Přesto jsem se do metalu a jeho odnoží snažil co nejvíce proniknout, během stovek hodin se sluchátky na uších jsem vystřídal několik desítek kapel.

Před několika týdny jsem se rozhodl kompletně legalizovat svůj počítač i přilehlé okolí. Povyhazoval jsem nelegální hudbu, filmy i software a začal hledat alternativy. Chvíli jsem se trápil kvůli ztrátě tolik oblíbené hudby. Kdybych chtěl, během jednoho odpoledne bych stáhl z obskurních warez fór a p2p sítí diskografie nejoblíbenějších kapel, právě takovému řešení jsem se ale chtěl vyhnout.

Pak jsem si vzpomenul na klasickou hudbu.

Člověk, který od hudby očekává duševní obohacení, člověk, který miluje melodii a majestátnost, člověk, který kledá v hudbě krásu, nalezne v repertoáru artificiální hudby všestrannou satisfakci.

Klasická hudba totiž skýtá nejušlechtilejší hudební obsah v dějinách lidské kultury.

Negace takového tvrzení by byla odvážná i od toho nejzabedněnějšího hudebního ignoranta, kterému vymyla mozek pornotelevize MTV nebo její vykutálený český klon (ano, óčko).

Tak jsem skončil u čisté klasiky. Ten „přechod“, o kterém tak básním, je nádherně pozorovatelný na mém last.fm . Místo band chlapů s dlouhými vlasy, založenýma rukama a vražednými pohledy jsou tam teď portréty pánů ze 17. století :-) .

Klasická hudba, kterou si v tomto textu beru tolikrát do úst, je velmi široký pojem. Člověk může při poslechu náhodné skladby narazit zrovna na nějakou nešťastnou volbu a zanevřít na klasiku pro celý zbytek života. Rozhodl jsem se proto pro čtenáře, kteří ještě neměli to štěstí a do stovky let starých hudeních pokladů se nezaposlouchali, sepsat díla, na nichž já začínám.

• Vivaldi
  • Čtvero ročních dob
  • Koncert pro mandolínu
• Beethoven
  • 6. symfonie, 5. část (tuším, že se jí říká „pastorální“)
  • Měsíční sonáta
• Bach
  • Toccata D moll
• Dvořák
  • 9. symfonie (Z nového světa), 2. část

To je jen základní výběr a malá ukázka nesmírného bohatství.

Horší je to s legálním sháněním výše uvedených skladeb. I když jsou totiž autoři dávno po smrti, orchestry a filharmonie si za odvedení dobré práce nechávají dobře zaplatit. Přesto toho ale nalezneme na internetu mnoho zdarma ke stažení. Já osobně mám situaci o něco jednodušší, jelikož máme doma celou kolekci (tj. cca 50 cd) z časopisu Mistři klasické hudby.

Vy ostatní ale můžete začít třeba přímo na wikipedii, kde naleznete všechny čtyři Vivaldiho roční doby .