Cítím a prožívám silnou potřebu vyjádřit se k tématům, kterým jsem v několika uplynulých týdnech věnoval značnou pozornost ve svých myšlenkách. Začněme zlomovým okamžikem, který vše „rozehrál“, přednáškou Pavla Kábrta na Církevním gymnáziu svaté Voršily.

Pan Kábrt je nepříliš vysoký pán laskavého vzhledu, připomíná mi mého profesora chemie, RNDr. Musílka. Přednášku, kterou zorganizovala jistá hyperaktivní žačka kvinty, doprovázelo od začátku jisté napětí. Už její název Darwinovy tragické omyly musel způsobovat husí kůži zavedeným profesorům přírodních věd na onom gymnáziu.

Pan Kábrt spustil na projektoru svou prezentaci, obrazové materiály doprovázel jeho komentář. Od začátku bombardoval obecenstvo argumenty proti darwinismu a pro kreacionismus.

Po chvíly zazněly z publika rané poznámky vyjadřující pochyby či nesouhlas. Kromě jistého usmrkance z kvinty sedícího v první řadě, který se bez ochoty naslouchat tázal na jednu věc třikrát za sebou, komplikoval panu Kábrtovi jeho přednášku mimo jiné prskáním, projevoval svou naprostou inkompetenci k vedení rozumného dialogu a skoro mne přesvědčil o tom, že má geny osla a paviána, ozvaly se i hlasy profesorů, kteří byli v publiku přítomni.

Téma přednášky se stočilo od polemiky s darwinismem k tématu jinému a přece tolik souvisejícímu, k diskusi o pravdivosti Bible. Během naslouchání této debatě jsem rozezlen, při tom konsternován seděl tiše v zadní řadě a nejednou nemohl uvěřit svým uším. Z publika se vznesla vlna rádoby důkazů o tom, že Bible se na mnoha místech mýlí. Byl jsem šokován tím, kolik es vytáhli přítomní ze svých rukávů, přesto mi ale bylo jasné, odkud vítr vane (píši o tom níže).

Za nejvíce alarmující na této skutečnosti považuji to, že drtivá většina přítomných byli křesťané. Křesťané, kteří jsou schopni zastávat stanovisko, že Bibli je nutné brát s rezervou. Že v ní je mnoho chyb, nepřesností, ba lží.

Pavel Kábrt přednesl mnoho témat k diskusi, po přednášce i během ní jsem se setkal se souhlasnými i protichůdnými názory. Domnívám se ale, že zde nešlo jenom o vyvrácení červeného posunu a ohnutelnost žuly.

Cílem přednášky Pavla Kábrta bylo podle mého názoru představit kreacionismus jako rovnocenného protivníka evolucionismu. Uvědomme si, že ani na církevní škole jako je ta naše se při výuce nebere na kreacionismus zřetel, což považuji za fatální chybu.

Přednáška mne naplnila rozporuplnými pocity. Když mne ale pak Kábrt vezl po přednášce domů, povídali jsme si a došli jsme k závěru, že to bylo v podstatě dobré. Nemohu prohlásit, že rozumím teologické a přírodovědné problematice kolem stvoření světa a člověka tak hluboce, abych s ním mohl bezvýhradně souhlasit, osobně ale obdivuji jeho odvahu a obrovskou rezistenci vůči psychickému tlaku, kterou během přednášky prokázal.

Přehoupnu se teď od přednášky k obecným poměrům výuky na našem gymnáziu. Základní nauku o Bibli vyučuje pan profesor Tobek, katolický kněz. Je nad slunce jasné, že ho nebaví vyučovat nic jiného, než sporná místa, chyby a důkazy proti neomylnosti.

Do Starého zákona se pak obul nejdůkladněji, v tom novém vyzobává pouze místa odporující katolické tradici. Objasňuje nám pečlivě zádrhele, nepřesnosti a neshody. Zkrátka všechny tyto kuriozity a zajímavosti servíruje teologicky nevzdělanému křesťanskému i sekulárnímu žactvu a strká mu tím esa do rukávů.

Při tom všechny „evidentní důkazy“ o nepřesnosti jsou jen jednou stranou mince, někdy ani tou ne. Uvedu příklad.

Příklad:

Fakta čerpaná z Bible a Nového biblického slovníku:

• V Lukáši 2:2 čteme „Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius.“
• Ježíš se narodil přibližně roku 7 před rokem 0
• Ježíš se narodil během prvního majetkového soupisu v Betlémě, o druhém se dočteme ve Skutcích 5:37
• Bible zmiňuje tři vladaře, kteří byli u moci při narození Ježíše Krista. Těmi jsou císař Augustus, Herodes Veliký a Kvirinius.
• Augustova i Herodova vláda nám časově krásně sedí, Quirinius ale dle římských pramenů vládl v Sýrii až někdy po roce 0!
• V Quiriniově životopise máme v letech kolem Ježíšova narození mezeru. Nikdo neví, co právě tehdy Kvirinius dělal, je docela možné, že v Sýrii nezastával jakoukoli správní funkci stejně jako že ji zastával.

Vynořili se nám dva scénáře. První říká, že se Lukáš spletl a Kvirinius při narození Ježíše Sýrii nespravoval, což by znamenalo, že v Bibli je chyba. Druhý říká, že Bible má pravdu, Kvirinius tam prostě byl. Ten druhý se dokonce skoro opírá o jakési archeologické nálezy, z nichž ale bohužel není jasně patrné, že Quirinius v době prvního majetkového soupisu Sýrii spravoval.

Stojíme tedy i v tomto případě stejně jako ve stovkách jiných před rozhodnutím.

O nezbytnosti rozhodnutí úžasně vypovídá jeden fakt a sice že na obou stranách barikády jsou z lidského hlediska síly rozložené rovnoměrně. Otevřeme-li si Nový biblický slovník, nalezneme v něm obrovské množství intelektuálně náročné látky, ve výpisu autorů tohoto slovníku se to pak blyští mocnými akademickými tituly. Podíváme-li se potom do některého ze slovníků evangelických teologů, který neztrácí ani co do počtu stran ani co do vzdělanosti autorů, jsme udiveni, jak moc se mohou názory různit.

Existuje zkrátka značné množství výjimečně inteligentních, nadaných a osvícených hlav, které berou Bibli doslova, věří a dokládají, že Bible se rovná absolutní pravdě. Proti nim pak stojí nemenší dav intelektuálů, který Bibli cupuje, jak se jenom dá.

Já, Michael Buban, osobně věřím tomu, že Bible je absolutní pravdou. Je to Boží slovo, které vdechnul člověku a postaral se o to, aby se dostalo do mé ruky nepoškozené. Kdybych tomu nevěřil, mohl bych to jako křesťan zabalit.

Jsem naprosto přesvědčen o tom, že evoluce je slepá ulice ve vývoji lidského poznání. Jsem naprosto přesvědčen o tom, že Daniel měl vidění stejně jako apoštol Jan, že s Abrahamem mluvil Bůh a že Ježíš Kristus zemřel pro vinu člověka a vstal z mrtvých stejně jako jsem přesvědčen o bezpočtu zázraků, které Bůh vykonal, koná a konat bude.

Jsem také naprosto přesvědčen o tom, že bude vždy existovat člověk, který staví na písku své omezenosti a zároveň zpochybňuje Bibli stojící na skále Boží neomylnosti.

Svou víru stavím na pevných základech osobního vztahu a zkušenosti s Bohem stejně jako muž moudrý, který stavěl svůj dům na skále. Nejednalo se o žádnou psychózu ani labilitu, když jsem zakoušel Boží pokoj a byl svědkem Jeho zázraků.

Každý člověk je tedy postaven před rozhodnutí. Vznikla země se vším co je na ní jakýmsi vývojem neživého bez zásahu vyšší inteligence, nebo ji stvořil Bůh? Budeme vynakládat ohromné úsilí jenom abychom zpochybnili Boží slovo, nebo jej přijmeme jako normativní pro náš život? Necháme se strhnout peřejemi liberální teologie, nebo spolehneme na tichý vánek Ducha Svatého, který nám bude Bibli v pravý čas objasňovat?

Rozhodnutí je nezbytné, je to absolutní mezník v lidském životě. Podle mého názoru není možné věřit v Boha, mít jistotu svého spasení a zároveň zpochybňovat to, co řekl Bůh „ústy proroků“.

V podstatě nemůžeme mít za zlé ateistovi, že nevěří ve stvoření. Jeho životní přesvědčení mu to přímo nedovoluje. Nedovedu ale pochopit, jak může být člověk křesťanem a zároveň zpochybňovat to, co je jasné z Božího slova, co Bůh jasně řekl. Není to snad známka jisté schizofrenie či konformity?

Pokud člověk uvěří, že Ježíš Kristus je Bůh a co píší evangelia je pravda, nemělo by mu dělat pražádný problém uvěřit v to, že Bůh stvořil zemi způsobem popsaným v knize Genesis. Vírou to přijme, uzná Boží moc a pochopí. Pokud totiž uznáme, že Bůh je tak mocný, že vstal z mrtvých (a bez toho nám křesťanství zkrátka nepůjde), proč by nám mělo dělat sebemenší problém uznat, že Bůh stvořil zemi příslušně starou, že stvořil kromě hvězd i světlo do foroty, aby nám sem neletělo miliardy let a stvořil také člověka. Pravděpodobně už dospělého.