Aj, srdce mi padlo v past.
Není, jak by vyvázlo.
Kdo by ale chtěl jej zmást?
Sebeklam snad? Dobro? Zlo?
Na ránu se dává mast.
Alespoň to obvyklé je.
Co by se však mělo klást
na díru, jenž v srdci zeje?
Na jámu, již v srdci hloubí
strach ze samoty a zhouby?
V rozpacích pak zvedám hlas
Bože, suď jen můj ten pat!
A po zádech běhá mráz,
Jeho vůli však chci znát.
Bůh snad ztiší duši moji,
naplní ji až k zátce
myšlenkami o pokoji,
myšlenkami o lásce.
: Michael .. Práce vskutku šlechtí člověka. To bych ani nevěřil, jak se budu těšit na nedělní shromko, jak tam budu jenom klidně sedět a poslouchat. Žádný běžící pás. Žádné rohlíky.


Tento text byl publikován dávno.
Byl 361× shlédnut.
Tagy: 