Dnes ráno jsem s kolegou chodil po městě jako obchodní cestující s bílou pastelkou. Jednu jsem nabídl mnichovi hnutí Haré Krišna, který v centru prodával knihy (Bhagavad-gítá atd. atp.). Slovo dalo slovo, zjistil že jsme křesťané a rozvila se mezi námi následující diskuse:

(Přesné formulace si samozřejmě nepamatuji, dialogy tohoto příkladu jsou zidealizované. Mám však za to, že jsem věrně zachoval ústřední linii rozhovoru. Pod písmenem A si představme personu dotyčného, pod písmenem B zase mne.)

A: Je jeden Bůh, který se projevuje ve všech náboženstvích.
B: Tento jeden Bůh se projevuje ve světě určitým a jedinečným způsobem. Různá náboženství představují různé cesty, nemohou vést ke stejnému Bohu.
A: Jádro všech náboženství je stejné: Právě tak se Jeden Bůh projevuje určitým způsobem ve všech náboženstvích. Bůh je rozmanitý a my Ho nemůžeme uzavírat do své konfese.

Konverzace pokračuje kolem těchto témat, navzájem si vysvětlujeme stanoviska, postupně přistupujeme k jádru.

A: Všechna náboženství vedou k Bohu. Jde především o to, kolik kroků k Němu člověk udělá.
B: Zde je rozdíl: V křesťanství se Bůh sklání k člověku a umírá za něj na kříži. Právě v tom jádro křesťanství tkví, že člověk je ospravedlněn milostí skrze víru, ne svými skutky.
A: Křesťané, které jsem dosud potkal, se právě tou milostí ohánějí a říkají, že si mohou žít jak chtějí, neboť Bůh za ně již vše učinil. V tom se mýlíte. Ve skutečnosti jsme to my lidé, kdo sloužíme Bohu, On neslouží nám.
B: Nikoli, Kristus se stal naším služebníkem. A křesťan „žije určitým způsobem“ z lásky k Bohu. Ne proto, že by jej skutky mohly spasit.
A: Představa Boha jako služebníka je mi bláznovstvím. Člověk musí cosi učinit, aby se k Bohu přiblížil.

Můj kolega mi připomíná, že je třeba jít a můj drahý protivník si uvědomuje to samé. Oba pokračujeme svou cestou.