Nedávno jsem byl konfrontován s myšlenkami, které v zásadě přijímají homosexualitu jako běžný společenský jev. Nevěřil jsem tehdy svým uším. Dalo mi to ale záminku shrnout své argumenty proti homosexualitě pod střechu tohoto textu.

Tuto svou úvahu jsem rozdělil do několika částí.

• Ofenzíva z pozice křesťana
• Napadání z pozice občana
  • Homosexualita je záhubou rodiny
  • Homosexualita je zkázou morálky
• Závěr
• Doporučené zdroje informací

Ofenzíva z pozice křesťana

Pro začátek zkusme tak, jak to skuteční křesťané rádi dělají, nahlédnout do Bible.

Kdyby muž spal s mužem jako s ženou, oba se dopustili ohavnosti; musejí zemřít, jejich krev padni na ně.
Třetí Mojžíšova 20:13

Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený
a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost.
Římanům 1:26–27

Hanebnost, nepřirozenost, scestnost. V tomto případě není třeba vytvářet jakékoli výkladové konstrukce, Bible totiž jasně označuje homosexualitu za hřích.

Kdo tvrdí, že je křesťan a zároveň na toto téma mlží, mlčí nebo říká cokoli jiného, je buď lhář, nebo není dostatečně obeznámen s Božím Slovem. Toto je totiž jen ochutnávka z plejády narážek na špatnost homosexuality, které se táhnou napříč Starým i Novým Zákonem a jako pozdvižený prst varují před tímto zhoubným fenoménem.

V Bibli se také píše, že Ježíš Kristus přišel osvobodit člověka z hříchu a je nadějí pro každého, který činí pokání a vlastním rozhodnutím upouští od svých starých zvyků (viz předchozí článek).

Není zde ale žádná omluva či výjimka pro jakékoli homosexuální chování!

Z výše popsaných poznatků jasně vyplývá, že křesťan je povinen postavit se striktně a důsledně nejen proti homosexualitě jako takové, ale i proti registrovanému partnerství, které by homosexuálům umožnilo veřejně zakládat „rodiny“, šlapat tak po přirozených zákonech, které Bůh dal člověku a posléze možná také adoptovat děti a tím jim škodit a ubližovat skrze špatný příklad a neúplnou výchovu.

Napadání z pozice občana

Homosexualita je záhubou rodiny

Každá společnost stojí na základě zdravé rodiny, která se od nepaměti skládá z otce (muž), matky (žena) a jejich potomků. Úsloví „rodina je základ státu“ není jen klišé z dob socialismu. Je to princip, který lze snadno dokázat z pozic historie i sociologie.

Zdravá rodina vychovává děti, které jednou mohou převzít místo svých rodičů a založit rodinu vlastní. Homosexualita tento tradiční a správný řetězec narušuje. Podle mého názoru poslanci parlamentu ČR vůbec nechápali tuto skutečnost, když se nechali zviklat k souhlasu s registrovaným partnerstvím.

Jednou jsem slyšel zajímavou a hluboce pravdivou úvahu, kterou bych parafrázoval asi takto:

Pokud chceme zničit stavbu, nezačneme rozebírat střechu. Radši podminujeme základy.
Pokud chceme rozložit stát, nemusíme se namáhat nahoře. Stačí rozložit rodinu.

Plnočlenná a zdravá heterosexuální rodina, to je rodina v pravém slova smyslu, je na rozdíl od jakékoli homosexuální rádoby rodiny schopná poskytnout dětem psychickou a emocionální podporu i dobrou výchovu.

Jakýsi argument tvrdí, že je lepší, když bude dítě vychováváno v homosexuální „rodině“, než aby emocionálně či fyzicky strádalo například v rozvrácené rodině alkoholika. Na první pohled bohulibý záměr se ve zlé obrátí ve chvíli, kdy ono dítě začne přejímat modely chování od svých nových „rodičů“. Mám za to, že homosexuální prostředí negativně poznamená dítě na celý život, jakkoli se vše zdá navenek v pořádku.

Homosexualita je zkázou morálky

Ti, kteří v poslední době shlédli několik videoklipů televize MTV, mi jistě potvrdí, že na tomto téměř pornografickém kanále dochází k propagaci homosexuality.

Že homosexuálové nepáchají své nemravnosti nejen v skrytých brložích, ale že se s nimi cílevědomě snaží proniknout na veřejnost, je dobře dokazatelný fakt. Člověk se běžně setkává s propagací homosexuality na veřejných internetových stránkách, v televizi, v horších případech na veřejnosti, což je podle mého názoru v rozporu s listinou základních lidských práv a svobod (hlava druhá, oddíl druhý, článek 19).

Jaký to má smysl? Homosexuálové chtějí přesvědčit společnost o tom, že jejich zvrhlost přirozená a že sexualita je otázkou volby. Snaží se nám tudíž lhát.

Ne, homosexualita není dobrá, je to naopak úchylka podobná pedofilii, exhibicionismu či podobným poruchám. Homosexualita neplní biologickou rozmnožovací funkci, není schopná tvořit dobré rodinné prostředí, je nezdravá, nehygienická, promiskuitní, leckdy zločinná, valně se přičiňuje při šíření pohlavních chorob, je ostatním lidem odporná a vůbec nezapadá do jakékoli myslitelné šablony zdravého rozumu.

Někteří by mohli vznést námitku, co s těmi, kteří jsou prokazatelně geneticky k homosexualitě náchylní?

Pomineme-li to, že teorie o vrozené náchylnosti k homosexualitě vykazuje známky zmanipulované pseudovědecké konstrukce, můžeme opáčit otázkou co s těmi, kteří jsou od narození psychopaty? Budou mi oponovat, že prý pletu jedno s druhým! Gayové i lesby žijí přece „spořádaným životem“ a nedopouštějí se na sobě navzájem či na ostatních násilí!

Ne tak, vážení. Existují autentická svědectví, výpovědi, statistiky a studie, které dokazují opak. Při letmém pátrání jsem na internetu nalezl psaný dokument, který dokazuje, že (cituji)

„Homosexuálové žijí nečistým, nezdravým, nebezpečným, nešťastným a v mnoha případech násilným životem.“

Rozhodl jsem se tento dokument přiložit k tomuto textu. Ale pozor! Tento dokument obsahuje silně naturalistické popisy zvěrstev z běžného života homosexuálů.

homosexualove-fakta.pdf

Závěr

Když jsem procházel internetem a hledal materiál pro toto téma, překvapilo mne, kolik prohomosexuální propagandy se skrývá i na mimořádně známých a navštěvovaných serverech jako je například Youtube. Homosexualita šíří své lži pod slušivou maskou tak zvaného humanismu a filantropie. Nádherným příkladem budiž rozhovor s Džamilou Stehlíkovou (Stehlíková: Gayové ať dostanou děti, které nikdo nechce).

Někteří zastánci mají dokonce ve zvyku hlásat, že dnešní předsudky některých lidí vůči homosexualitě jsou podobné rasovým předsudkům z dob Martina Luthera Kinga a že za několik dekád se budeme dívat my odpůrci kriticky sami na sebe. K úsměvnosti tohoto přirovnání dodám jen to, že je to homosexualita, která sdílí atributy s rasismem, ne spravedlivé a rozumné soudy proti ní.

V dnešním světě je tedy podle mého názoru na místě obezřetnost. I běžný člověk, který není pevně zakotven ve zdravých morálních zásadách, snadno naletí vlně propagandy, nechá se uchlácholit mírumilovným (ne)humanismem a nakonec spadne do jakési chromé tolerance, která je ochotná pasivně přihlížet tak silnému a rozsáhlému morálnímu úpadku, jaký svět nenesl posledních několik tisíc let.

Já osobně i přes své vyhraněné a správné postoje vůči homosexualitě neplanu nenávistí proti homosexuálům samotným. Lesby i gaye považuji za politováníhodné existence, kterým neprospěje podpora a pochopení, ale dobrotivé vedení vstříc prozření a návratu k přirozenosti. Bůh k nim buď milostiv.

Doporučené zdroje informací

• Homosexualita (MUDr. Aleš Navrátil na stránkách Apoštolské Církve)
• Video The Truth About Homosexuality (rev. Don Wagner na Youtube)
• Rodí se homosexuálové jako takoví? (MUDr. Štěpán Rucki, CSc.)
• Exhibující homosexualita je obdobná úchylka jako pedofilie, gerontofilie, nekrofilie, zoofilie, voyerismus… (Dušan Streit na euPortálu)
• Analýza: Homosexualita je opravdu úchylka (Ondřej Šlechta na ePortálu)

Rozhodl jsem se vytvořit stať, v níž bych rozvitě popsal svůj vztah ke křesťanství, církvi a Ježíši Kristu. Do této chvíle jsem tolik důležitou část svého života schovával za několik slov v profilu autora, nyní nadešel čas jít s barvou ven, vyložit karty na stůl, kápnout božskou.

Celou „práci“, které jsem dal příznačný název „Ježíš Kristus je základem mého života“, jsem rozdělil do tří částí:

1. Stručný životopis křesťana
2. Úderná apologetika ála morální rozhodnutí člověka
3. Základy křesťanské víry

Stručný životopis křesťana

Narodil jsem se do rodiny letničních křesťanů. Bible měla vždy místo na stole i v srdcích mých rodičů. Od nejútlejšího věku věřím v Pána Ježíše Krista, nepamatuji se, že by tomu bylo kdy jinak.

Když mi ale bylo sedm let, začal jsem v srdci cítit silný nepokoj. Viditelný důvod jsem k tomu neměl. Následovával jsem své rodiče každou neděli na bohoslužbu, pravidelně jsem se modlil, nespáchal jsem žádný zločin.

Přesto jsem cítil vnitřní neklid. Něco mi velmi scházelo a já jsem tušil, jak to napravit. Požádal jsem tedy Pána Ježíše Krista, aby vstoupil do mého srdce.
Nic se tehdy nedělo. Nezahřmělo. Z nebe nesestoupil archanděl a nepoblahopřál mi stylem „Zvolili jste správnou firmu. Zbytek uděláme za Vás!“. Bylo ticho.

Přesto jsem cítil, ba věděl, že jsem učinil správnou věc. Dnes vím, že jsem tehdy v sedmi letech svým rozhodnutím položil základní kámen pro svůj život. Vstoupil do mě jako tichý vánek Boží pokoj. Nevtíral se, nechal se snadno přehlušit, ale byl tam. Vím také, že od té chvíle se mnou začal Bůh jednat a pracovat na mém charakteru.
Když jsem přijal Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele, nedostalo se mi pouze nějakého dobrého pocitu z náboženského úkonu. Byl jsem povolán ke spáse. (Skutky 2,47)

Plynul čas. Dlouho se v mém životě nedělo nic zvláštního, až na podzim roku, kdy mi bylo třináct let. Pocítil jsem potřebu stvrdit své rozhodnutí křtem, byl jsem tedy pokřtěn v říjnu toho roku.

V tomtéž školním roce jsem se bohužel dalece odklonil od hodnot, ke kterým jsem byl od narození veden. Byla to doba, kdy se část kolektivu v mé třídě začala kazit a já jsem byl s ní. V té době jsem se dostal do kontaktu s všelijakou špínou, kterou dnešní svět podbízí dospívajícímu dítěti. Při takové konfrontaci jsem bohužel častokrát neudržel zmíněné hodnoty a nechal se příliš ovlivňovat okolím.

Považoval jsem se sice za křesťana, chodil jsem do sboru, pravidelně jsem se modlil, můj život ale zdaleka neodpovídal Božím nárokům. Že je tomu tak jsem sice tušil, ale buď jsem dělal jakoby nic, nebo jsem hledal všelijaké výmluvy a argumenty pro své zlé jednání.

Ježíš jim odpověděl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky.“
Lukáš 5:31–32

Ve svých osmnácti letech jsem začal hlouběji přemýšlet o svém životě. Uvědomil jsem si, že sice znám Pravdu, ale neřídím se podle ní. Začal jsem si uvědomovat, že jsem během posledních let neudělal mnoho dobrého. Někomu jsem ublížil, někdy jsem kradl, jindy lhal a podváděl. Všechno jsem si začal uvědomovat postupně, nic se nestalo zčistajasna. Nebylo to jako blesk z čistého nebe, ale spíše jako postupné rozmrzání.

Uvědomil jsem si, že to, co člověk má a může nezávisle ovládat, je svobodná vůle. Začal jsem proto činit rozhodnutí. Nejprve jsem upustil od svých „tabákových avantýr“, potom jsem se zbavil veškerého nelegálního softwaru, pak jsem přestal podvádět při písemkách ve škole. Nestal se ze mne dokonalý člověk a nikdy k tomu ani nedojde, až do smrti jsem totiž stále jen z masa a krve.

Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím.
Římanům 7:15

Úderná apologetika ála morální rozhodnutí člověka

Jak mi bylo řečeno a já se s tím plně ztotožnil, víra je morální rozhodnutí. Jeden z největších novověkých filosofů, Imanuel Kant, dospěl ke stejnému závěru. Boha lze poznat jedině vírou. Samotná Bible, o jejíž věrohodnosti jsem psal v článku O nutnosti rozhodnutí, takovému tvrzení na mnoha místech přikyvuje.

Boha nikdy nikdo neviděl,…
První Janův 4:12

Kde ale mohu vzít jistotu, že Bůh existuje?

Neexistuje-li Bůh, žijí všichni křesťané v hrozné lži. Dá se říci, že jsou to ubožáci, kteří buď konformně podlehli jakési tradici, nebo začali naslouchat vnitřním hlasům a pocitům, které vydávali za Boží hlas. Nietzsche by pak měl pravdu. Bůh je mrtev a zůstane mrtev, my jsme ho zabili. Písmo se k tomu staví podobným způsobem.

Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!
První Korintským 15:19

Ubozí křesťané nakonec zemřou ve své lži. Už se však nic nedovědí, protože smrtí přece život končí.

Existuje-li však Bůh v takové slávě, v jaké nám jej zjevuje Bible, má se svět čeho bát. Ježíš Kristus potom zemřel za naše viny, svět se ale svévolně odvrátil a je na přímé cestě do záhuby.

Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.
Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.
Jan 1:11–12

Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.
Marek 16:16

Hrstka „zoufalců“, které jejich rituály nutí v neděli ráno vstávat, je tedy Boží lid, který má přeslavnou budoucnost. Na člověka, který nevyznal své hříchy, pak čeká soud a ohnivé jezero, na věrný zůstatek věčný život v nebi.

Ale jak je psáno: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“
První Korintským 1:9

Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti.
Druhý Tesalonickým 2:12

Z vnějšího pohledu má tato jednoduchá apologetika několik děr.

Jak mohu tvrdit, že právě mé náboženství je to správné? Jsem vůbec také křesťan, když pan farář tvrdí něco zcela jiného?

Co se týče jiných náboženství, jsem přesvědčen o tom, že se Pán Ježíš nespletl.

Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k otci než skrze mne“.
Jan 14:6

Není pro mne Buddha, Višnu ani Mohamed. Zde pravděpodobně nenaleznu společnou řeč se zastánci ultrahumanistického uni-náboženství.

Já osobně jsem viděl, slyšel i zažil věci, které mi již nikdy nedovolí zapochybovat o pravosti křesťanství.
Zde nastává nutnost rozhodnutí.

Nezapomínejme ale na to, že Alláh je daleko a o svět se nestará, Višnu bude vždy jen rovnováhou Šivy a Buddha si hledí své střední cesty.
Nikdo nenabízí takovou lásku, pokoj a milost, jako Ježíš Kristus.

Ohledně různic v rámci samotného křesťanství mám také velmi jasno. Základním, nepopiratelným a normativním standardem pro život křesťana je Bible alias Boží Slovo. Kdo popírá její věrohodnost v jakémkoli směru, není pro mne bratrem, ale zbloudilcem, který potřebuje nápravu. Opět připomínám, že o její věrohodnosti jsem psal ve článku O nutnosti rozhodnutí.

S tímto postojem k Bibli je úzce spjata i má církevní příslušnost. Jsem členem Apoštolské Církve (dále jen AC). AC je letniční denominace, která klade mimo jiné důraz na působení Ducha Svatého, což považuji za biblicky naprosto správné, ba potřebné.

Přestože jsem se do AC narodil, nemám k ní nerozbitný citový vztah. Jsem jejím členem mimo jiné proto, že se neodchýlila od Písma, ale snaží se jej zachovávat. Ano, sečtělému čtenáři se možná vybaví řada excesů letničních a charismatických hnutí během posledního století, v této době je ale Apoštolská Církev církví stabilní, která zachovává biblický standard ve všech mně známých případech a ohledech a poskytuje vhodné prostředí pro růst člověka ve víře i pro rozvoj vzájemných vztahů v rámci společenství.

Základy křesťanské víry

Já, Michael Buban, neochvějně věřím v trojjediného Boha. Tento Bůh stvořil na počátku vesmír včetně země a člověka tak, jak je to psáno v Bibli. Člověk byl postaven do rajské zahrady a bylo mu souzeno radovat se a žít v blízkosti Stvořitele. Ze své svobodné vůle však člověk zhřešil.

Hřích jako takový byl Stvořiteli tak odporný, že vyhnal člověka z ráje a co víc, vypudil jej ze své přítomnosti.

Hřích je rakovinou lidstva. Kvůli němu jsme pod prokletím, jsme smrtelní.

Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Římanům 6:23

Je to dědičný hnus, kterého se nelze zbavit přirozenou cestou. Žádný člověk nedokáže žít bez hříchu, to je pravda, kterou je třeba si uvědomit.
Boží plán ale zahrnoval řešení.

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Jan 3:16

Ježíš Kristus, Syn Boží se dobrovolně nechal zabít, aby splatil dluh lidstva. Aby zacelil propast mezi člověkem a Stvořitelem.

Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.
Jan 1:29

Jaký by to ale byl konec, kdyby umřel hlavní hrdina? Ježíš porazil smrt.

Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci.
Skutky 2:24

Tím, co Ježíš udělal, umožnil člověku dosáhnout milosti, amnestie za naše provinění. Pokud si někdo zakládá na své morálce, obelhává sám sebe. Odpuštění hříchů dosáhne člověk pouze s pokorou.

Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.
První Janův 1:8

Jestliže však doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.
První Janův 1:9

Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“
Jan 11:25

Člověku je potom umožněn přístup do Nebeského království, kde nebude hřích, bolest ani žal.

Již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží,
neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu s očí.
Zjevení 7:17

Naopak ti, kteří nevyužijí této příležitosti, budou odvrženi od Boží milosti, bude na nich zato vykonán spravedlivý soud.

Tak bude i při skonání věku: vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.
Matouš 13:49–50

Nemusíme se příliš dlouho zamýšlet, bezpočet biblických veršů a citací na nás volá…
Člověče, potřebuješ Krista!

Na konci tohoto textu opět stojíme před rozhodnutím.

Můžeme ponechat pana Bubana jeho pohádkám, můžeme se snažit mu to rozmluvit a tvrdě pak narazit na neúspěch, nebo můžeme přiložit jeho slovům váhu, přemýšlet o tom, uvěřit v Krista a být spaseni. Ať se rozhodneme jakkoli, vše je v Božích rukou.

Zradí vás i rodiče, bratři, příbuzní a přátelé a někteří z vás budou zabiti.
A všichni vás budou nenávidět pro mé jméno.
Ale ani vlas z vaší hlavy se neztratí.
Když vytrváte, získáte své životy.
Lukáš 21:16–19

Že je Linux celkem fajn jsem jasně sdělil o dva články zpět. Včera se mi ovšem přihodila nepříjemná věc, která se navždy stane součástí repertoáru mých vtipných historek.

Linux nakládá s hardwarem obratně. Jeho obětaví a schopní vývojáři tráví noci nad vytvářením ovladačů pro všeliká zařízení, jež lze k počítači připojit. Nebylo proto překvapením, když rozeznal můj telefon SE k790i a v režimu přenosu souborů s ním nakládal jako s úložištěm.

Zachtělo se mi ale i alternativy k programu My Phone Explorer, který jsem ve Windows používal pro synchronizaci adresáře s Thunderbirdem, kalendáře se službou Google Callendar, také k ovládání zpráv, synchronizaci času a vytváření záloh celého telefonu.

Po chvíli jsem narazil na program Wammu, který by měl poskytnout v těchto záležitostech dostatečnou náhradu.

Připojil jsem telefon k počítači a začal si s Wammu hrát. Operační systém v té chvíli nelenil, udělal si z telefonu modem a připojil se přes něj na internet ve chvíli, kdy se stahoval Star Trek DS9.

Všiml jsem si toho po sedmi minutách, za které stačil stáhnout dva megabajty. Při tarifu 0,06,– Kč za 1 Kb mě tato legrace vyšla na 120 Kč. Dnes ráno mi přišla SMS od služby Můj limit (za kterou jsem také zaplatil – tuším 5,– Kč), že jsem překročil limit 100 Kč.

Býval jsem tomu mohl předejít, kdybych v menu telefonu nastavil Internet s USB → Vypnuto.

Když jsem se s tím pak chlubil kamarádovi, odepsal mi…

„to bych zřejmě linuxu neodpustil :D“

Já jsem mu ale odpustil! A díky tomu, že jsem za ty tři týdny používání Linuxu narazil na několik nepříjemných chyb (zvlášť v souvislosti s uspáváním), těším se na novou verzi Ubuntu (konec dubna), Mintu (začátek května) a Fedory (26. května), které budou doufám některé nedostatky řešit.

Bohužel, Fatal error, která se nalézá mezi židlí a klávesnicí, neodladí pravděpodobně ani Jimmy Page, Stephan Wozniak či Radek Hulán.

Následující text vznikl na místo rozboru básně Kvílení od Allena Ginsberga, který byl zadán jako povinný domácí úkol oktávě Církevního gymnázia svaté Voršily v Kutné Hoře.

Že je literatura druhé poloviny dvacátého století místy prohnilá, jsem z doslechu věděl už dávno. Na vlastní kůži jsem ten čirý hnus pocítil až ve chvíli, kdy jsem přečetl první polovinu básně Kvílení od přeslavného beatnika Allena Ginsberga.

Již v první polovině jsem se setkal s tak nechutnou oplzlostí, na jakou jsem již dlouho nenarazil. Nenalézám slov. Nenalézám slov kterými bych vyjádřil své hluboké zhnusení, svůj upřímný odpor.

Co se týče „básně“ samotné, není mi jasné, co ji činí hodnou existence. Je to snůška žvástů, která nemá co do zmatenosti obdoby.

Je zjevné, že Ginsberg cítil potřebu vyjádřit jakýsi odpor k systému, bezútěšnost bytí a řekněme všeobecnou nespravedlnost. Pokud ale nesouhlasím s jistým jevem ve společnosti, musím přece svůj postoj jasně formulovat, proti jevu se vymezit, předložit argumenty a v nejlepším případě navrhnout řešení.

Budu-li se však chovat jako hulvát, užívat drogy, na veřejnosti přednášet obscénní verše a působit sociálně-patologicky vůbec, nemohu ve zdravé společnosti skončit jinde než v opovržení, popřípadě ve vězení.

Báseň Kvílení je tedy podle mého názoru nepoužitelný výplod choré mysli. Neplní estetickou ani naučnou funkci, naopak nese atributy odpadu.

Allen Ginsberg není ve svém škodlivém díle sám. Vzpomeňme na romány Styrona či Irwinga. Jakou má takovéto umění plnit funkci? Funkci pornografie? Tu snad.

Dětem i mládeži se školství snaží vštěpovat touhu po umění a to jakémkoli.

Když však člověk čte knihu, dívá se na obraz či poslouchá hudbu, nějakým způsobem se otevírá vlivu toho, čím krmí svou duši. Častokrát se stává, že kniha formuje názory člověka aniž by si to uvědomoval. Nejsnáze ovlivnitelná je pak mládež.

Člověk v osmnácti letech zpravidla nebývá pevně zakotven v hodnotách a názorech. Osmnáctiletý člověk hledá a snadno se ztotožní s jakoukoli kulturou, s všelijakým náboženským proudem či filosofickým směrem. Příkladem uvedu hnutí skinheads, punkery nebo satanisty. Mladý člověk je schopen bít se do krve za falešné ideály a bludné myšlenky.

V osmnácti letech člověk potřebuje především upevnění ve správných morálních hodnotách a vhodné prostředí pro dobrý rozvoj charakteru. Splňuje snad takovouto funkci Ginsbergova báseň? Právě naopak!

Říká-li někdo tedy, že číst je důležité, dodávám, že důležitější je výběr!

Budu tedy číst raději komix o Micky Mousovi, než vzdechy komunisty, homosexuála, zen-buddhisty a narkomana v jedné osobě.

Dnes jsem se něco pobavil nad přechodníky. Jejich toliko neprobádané hlubiny totiž skýtají tolik netušených záludností!

Zjednodušující trendy přesložitý český jazyk ochuzují o jev, ve kterém nemají jasno ani rodilí mluvčí. Kdekdo, například já, se občas snaží trochu zaperlit přechodníkem, taková snaha většinou ale končí katastrofou.

Abych tedy nestřílel od boku, vyhledal jsem na internetu přehlednou tabulku, která měla uvést vše do správných kolejí. Moc se jí to nepovedlo.

Když jsem se snažil přechodníky tvořit, nejednou jsem vyprskl v záchvatu smíchu.

Tak například sloveso smutnit:

Hrabě smutně pro ztrátu fretky a plaka, upustil láhev brandy.

Či sloveso padat a klít:

Pada na hlavu, ošklivě kleje a rozbije lavičku, zabil se.

A co teprve případ slovesa dít!

Otec kouře dýmku, obtěžkávaje ji v ruce a mačka jí, ďa: „Kát se budeš kleče na hrachu, dokud nezmoudříš!“, uklouzl.

Jsem si samozřejmě vědom nedokonalostí příkladů i toho, že sám přechodníky tvořit neumím. Neberte mě tedy prosím v tomto případě vážně.

Notebook HP Compaq 6735b, jehož jsem šťastným vlastníkem, není na světě nijak dlouho. V České Republice se začal prodávat koncem srpna roku 2008, téhož roku v září jsem jej koupil za nějakých bratru 20k a začal na něm využívat předinstalovaný systém MS Windows Vista Business 32-bit.

I když jsem se Linuxu nikdy nebránil, na tento notebook jsem se ostýchal pokusit se ho nainstalovat. Měl jsem pravda povrchní zkušenosti s Debianem a Xubuntu, nejvíce jsem se ale bál instalace vedle Vist v dual bootu. Moje obavy se později ukázaly jako zbytečné.

Před půl rokem bylo skoro jisté, že pro můj nástroj nebude mít Linux ještě dostatečně vyvinuté ovladače.

Používal jsem tedy „widle“, zažil s nimi pár pěkně modrých smrtí a jedno vynucené recovery, při kterém jsem přišel o všechna méně důležitá data (mj. celý seriál Star Trek Voyager :-#).

Asi před týdnem mne posedla následující myšlenka: „Co kdybych to s tím Linuxem zkusil?“. Touha po alternativním OS, který by nahradil Visty v případě potřeby, nebo se dokonce stal z hlediska používanosti dominantním, překonala i paranoiu ze ztráty dat. Pustil jsem se tedy do zkoušení. První testy nedopadly zle. Zalíbily se mi distribuce Fedora, OpenSUSE a Mint.

Od testování live CD se schylovalo k instalaci a já se rozhodoval, které „distro“ zvolit.

OpenSUSE vyšlo ze hry nějak mimochodem. Našel jsem totiž na internetu až příliš mnoho uživatelů stěžujících si, že jim nefunguje dual boot s Vistami.

Volba padla nejdříve na Fedoru. „Je to rozsáhlá distribuce vhodná pro začátečníky!“ přesvědčili mne. Když jsem ale spouštěl live CD Fedory 10 podruhé a už se málem chystal k její instalaci, zamrzla Fedora (hučka jedna škaredá) při startu. „To by nám tak scházelo.“ zalamentoval jsem a vrhnul se na Linux Mint.

Ze svobody povstala elegance

Nadpis je volným překladem anglického motta linuxové distribuce s názvem Mint. Jedná se o jakýsi „derivát“ Linuxu Ubuntu, který se těší v tuzemsku značné oblibě, je skvělý pro začátečníky (mezi které se rozhodně v této věci počítám) a vztahují se k němu návody, obecná podpora k Ubuntu i jeho balíčkovací systém.

Slyšel jsem několik hlasů nadávat na to, že je Mint příliš podobný Windowsu. A že hltá proprietární software! Jaký hrozný zločin! Jeho hříchy vykoupí jeden fakt.

Linux Mint funguje.

Abych to zkrátil. Nainstaloval jsem Mint v pátek odpoledne. Vše proběhlo v pořádku, po zapnutí si teď mohu vybrat mezi W Vista a Mintem. Okamžitě se mi stáhlo cca 250 aktualizací a systém mi nabídl proprietární ovladače grafické karty. Sáhl jsem tedy po nich, od té doby se mi spustily jakési zvláštní efekty v prostředí GNOME, které se mohou elegancí hravě postavit efektům z Windows Aero (já ale nejsem z těch, kterým jde o v první řadě o vzhled).

Hned po instalaci jsem samozřejmě začal hledat alternativy k softwaru, který jsem používal ve Windows.

No Windows, no Gates, Apache inside

Jelikož asi polovinu mojí práce na PC tvoří nejapná snaha o programování WWW stránek, stojí za zmínku instalace Apache s PHP a MySQL.

Nebylo to o nic složitější než ve Windows, možná spíše naopak. „Nejvíce“ mi dalo zabrat zprovoznění mod rewrite (jednalo se o nakopírování souboru rewrite ze složky available do složky allowed – jak zapeklitý problém!). Správce balíků jinak vše sám stáhl, nainstaloval a nastavil.

Stejně snadné a opravdu snadnější než ve Windows to bylo s nastavením VirtualHosta.

Power management

Jednou z nejdůležitějších záležitostí u notebooku je správná funkce power managementu. Očekává se, že při provozu „na baterii“ bude systém spolupracovat s hardwarem tak, aby zajistil co možná nejdelší dobu spuštění v kuse bez použití adaptéru.

I když jsem se tohoto bál, Linux Mint předčí moje očekávání. Jas mohu snížit pomocí appletu na spodní liště, frekvenci CPU také, wifi mohu případně vypnout v systémové části lišty a grafickou kartu nastavím v linuxové verzi Catalyst Control Center, která přišla s proprietárními ovladači. V jiném případě můžu PC prostě uspat.

Nezkoušel jsem zatím běh na jednu baterii změřit, ale počítání zbývajícího času se zdá být věrohodné a při zaplé wifi, lehce sníženém taktu CPU a nízkém jasu hlásí 2:30 do konce, což je snad úplně stejné jako ve Windows.

Oprava zvuku

Kdo by si v těchto dnech nainstaloval na model HP 6735b, 6735s či podobný jednu z mnoha distribucí, bude pravděpodobně čelit problému se zvukem. Ten mi fungoval hned po instalaci pouze z audio výstupu (tedy ze sluchátek), ne však z vestavěných reproduktorů. K řešení jsem já, linuxový laik, přišel velmi snadno. Stačí přidat do souboru /etc/modprobe­.d/alsa-base následující řádek:

options snd-hda-intel model=laptop

Poznámka: Název souboru se distro od distra liší.
Poznámka 2: Řešení převzato z jakéhosi fóra.

Zatím vše nefunguje

Svět není růžový. Jsou věci, které mi zatím v Linux Mintu nefungují. Jsou to ale postradatelné a nahraditelné prkotiny.

1. Hibernace při probouzení skončí černou obrazovkou (spánek ale funguje bez problémů)
2. tlačítka pro ovládání jasu (prý jde vyřešit, zatím jsem se tím nezabýval)
3. Některé doteková tlačítka nad klávesnicí
   • úplné ztlumení zvuku !!funguje, Linux to jen nepozná!!
   • dvě funkční dotekovky nalevo (nikdy jsem moc nevyužil)
   • tlačítko wifi (umí jen vypnout a ne zapnout)
4. Čtečka otisků (zatím jsem se tím nezabýval)

Domnívám se, že některé mušky budou polapeny v příštích vydáních jak linuxového jádra, tak verze Mintu.

Závěr

Linux je pro mne pole neorané, prostor nových možností. Mým cílem je naučit se v něm pracovat na takové úrovni jako ve Windows. Mít probádané alternativy software, umět správně postupovat při řešení problémů. Vůbec bych se nebránil, až toho cíle dosáhnu, přesedlat na Linux úplně. Dnes totiž možná mám licencované Windows, na kterých jsem vyrostl, za dva roky to ale může být úplně jinak.

Pak budu mít na výběr. Buď vysolím těžké prachy hrabivému Microsoftu, nebo mu Windows ukradnu, nebo prostě stáhnu Linux, podpořím tím komunitu a budu mít dobrý pocit.

Na závěr tohoto článku bych rád poděkoval trpělivým rádcům z fóra o noteboocích, kteří neváhali dělit se se mnou o poznatky.

[Notebooky fórum: PUMA vs. Linux]

Jako většina dětí jsem začínal na tom, co letí. Na svůj osobní vkus jsem se příliš neohlížel, ba ani jsem jej nehledal. Místo toho jsem se nechal krmit mainstreamem. Když letěl pop, poslouchal jsem pop a když se v mém okolí rozjela hiphopová kultura, neváhal jsem na ni také naskočit.

Náplň mých playlistů se radikálně změnila před více než dvěma lety. Tehdy jsem se postupně stal přesvědčeným posluchačem metalu. Soustředil jsem se spíše na melodičtější odnože (gothic, melodic death, symphonic) i na tvrdší, neméně však půvabné melodie blackmetalu.

Myslím, že mohu s čistým svědomím prohlásit, že jsem během posledních dvou let hledal v hudbě potěchu a krásu. Nechal jsem si ničit uši pouze proto, že mi to něco dávalo. Poslouchal jsem Illuminandy pro majestátnost jejich melodií, Tristanii kvůli emočnímu náboji skladeb, Antestor díky jejich přesvědčivým rytmům a skvělému provedení. Při poslechu jsem nestrpěl žádnou „nudu“ a raději jsem sjížděl jedno skvělé album několikrát v řadě než abych ztrácel čas s muzikou, která mne nenaplňovala.

Přesto jsem se do metalu a jeho odnoží snažil co nejvíce proniknout, během stovek hodin se sluchátky na uších jsem vystřídal několik desítek kapel.

Před několika týdny jsem se rozhodl kompletně legalizovat svůj počítač i přilehlé okolí. Povyhazoval jsem nelegální hudbu, filmy i software a začal hledat alternativy. Chvíli jsem se trápil kvůli ztrátě tolik oblíbené hudby. Kdybych chtěl, během jednoho odpoledne bych stáhl z obskurních warez fór a p2p sítí diskografie nejoblíbenějších kapel, právě takovému řešení jsem se ale chtěl vyhnout.

Pak jsem si vzpomenul na klasickou hudbu.

Člověk, který od hudby očekává duševní obohacení, člověk, který miluje melodii a majestátnost, člověk, který kledá v hudbě krásu, nalezne v repertoáru artificiální hudby všestrannou satisfakci.

Klasická hudba totiž skýtá nejušlechtilejší hudební obsah v dějinách lidské kultury.

Negace takového tvrzení by byla odvážná i od toho nejzabedněnějšího hudebního ignoranta, kterému vymyla mozek pornotelevize MTV nebo její vykutálený český klon (ano, óčko).

Tak jsem skončil u čisté klasiky. Ten „přechod“, o kterém tak básním, je nádherně pozorovatelný na mém last.fm . Místo band chlapů s dlouhými vlasy, založenýma rukama a vražednými pohledy jsou tam teď portréty pánů ze 17. století :-) .

Klasická hudba, kterou si v tomto textu beru tolikrát do úst, je velmi široký pojem. Člověk může při poslechu náhodné skladby narazit zrovna na nějakou nešťastnou volbu a zanevřít na klasiku pro celý zbytek života. Rozhodl jsem se proto pro čtenáře, kteří ještě neměli to štěstí a do stovky let starých hudeních pokladů se nezaposlouchali, sepsat díla, na nichž já začínám.

• Vivaldi
  • Čtvero ročních dob
  • Koncert pro mandolínu
• Beethoven
  • 6. symfonie, 5. část (tuším, že se jí říká „pastorální“)
  • Měsíční sonáta
• Bach
  • Toccata D moll
• Dvořák
  • 9. symfonie (Z nového světa), 2. část

To je jen základní výběr a malá ukázka nesmírného bohatství.

Horší je to s legálním sháněním výše uvedených skladeb. I když jsou totiž autoři dávno po smrti, orchestry a filharmonie si za odvedení dobré práce nechávají dobře zaplatit. Přesto toho ale nalezneme na internetu mnoho zdarma ke stažení. Já osobně mám situaci o něco jednodušší, jelikož máme doma celou kolekci (tj. cca 50 cd) z časopisu Mistři klasické hudby.

Vy ostatní ale můžete začít třeba přímo na wikipedii, kde naleznete všechny čtyři Vivaldiho roční doby .