Včera jsme se na mládeži (CB Kolín) společně zamýšleli nad podobenstvím O ztraceném (marnotratném) synu z patnácté kapitoly Lukáše. Došli jsme k širokému konsensu v základních vývodech, já sám jsem ovšem po odchodu přemýšlet nepřestal. Nalézá se v něm jakési další tajemství? Z kolika hledisek je možno na něj pohlížet, aniž bychom se příliš vzdálili od jeho zvěsti? Neuniklo nám cosi podstatného, když jsme se shodli (jen) na vývodu, že „Bůh je věrný a člověk nevěrný“ a že „lidská nevěrnost nezruší věrnost Boží“? Tak či onak! Toto není pokus o doplnění cizího vyučování, jen summa mých vlastních úvah.

[Pokračování]

Opět jsem se ve volném čase ponořil do četby kratičkého, leč věcně obsažného spisu přelomového filosofa, autora metodické skepse, René Descarta. Jeho vyjímečně dobře známý výrok „COGITO ERGO SUM“ je součástí osnov občanské výchovy druhého stupně základní školy a v myriádách variant je (snad právě proto) citován, překrucován, parodován, diskutován na všech místech, při všech možných příležitostech i na všech úrovních porozumnění.

Přečetl jsem tedy tento programový spis jeho filosofie s chutí a zapsal jsem si pro lepší zapamatování několik poznámek.

Descartovy myšlenky jsou totiž řekl bych téměř závazným předmětem přemýšlení každého uvědomělého křesťana. Jako věřící jsme před dvojím, přetrvávajícím pokušením. Pokušení jedné strany s nesmírnou drzostí prohlašuje Boha za cosi výjimečně jistého, čemu už se ani nevěří, co se totiž dobře VÍ! Pokušení druhé strany se naopak agnosticky vzdává naděje, vzdává se dokonce i starých dobrých způsobů jakými lze přivést bezvěrce k přemýšlení. První strana pyšně VÍ vše a přichází tak o víru, druhá zas nic ani NETUŠÍ, je proto v nebezpečí přijít o víru rovněž.

Ať každý sám posoudí, zda a kam René Descartes dospěl. …

[Pokračování]

Nietzsche ho nazýval „jedním z nejctižádos­tivějších mužů, jehož pověra se rovnala jedině jeho vychytralosti, mužem velmi mučeným, velmi politováníhodným, velmi nepříjemným jak sobě, tak jiným“. Farrar, viktoriánský děkan, ho vylíčil jako povzneseného nad obyčejné vášně, pohrdajícího slabostmi smrtelníků, světce z chladného mramoru. Basil Matthews z něho udělal svalnatého křesťana, hrdinu všech hochů. Žádný z těchto Pavlů, ani Apoštol z pozoruhodného románu Sholema Asche, se nepodobal muži, kterého jsem poznával, když jsme s manželkou jezdili volkswagenem po cestách, jimiž chodil před dvěma tisíci lety, když jsem studoval Nový zákon a prokousával se učenými svazky. [5]

[Pokračování]

Ze zájmu a zvědavosti jsem pečlivě pročetl dvě stěžejní publikace otce existencialismu, dánského křesťanského filosofa Sørena Kierkegaarda (čti Sern Kirkegór). Jeho myšlenky ovlivnili všechny budoucí generace, i když mnohdy bez pochopení původního záměru, všelijak pokroucené či dezinterpretované a zohýbané do zcela jiných, až protichůdných světonázorů.

[Pokračování]

1.

Hospodin Bůh, pouze Ten
předepsal naději do červánků,
světlé sny vložil nám do tmy spánku,
řekl, že po noci přijde den. …

[Pokračování]

Dnes, 19. května, proběhla na Biblické škole v Kolíně tzv. End party. Bylo to loučení studentů se studenty a se školou. Na požádání hlavní organizátorky Elišky Tesárkové jsem k té příležitosti složil tuto humornou báseň. …

[Pokračování]

Epištola sv. Pavla Římanům zachycuje evangelium v jeho nejryzejší podobě. Neznamená to, že by byla ostatnímu Písmu jakkoli nadřazená, až více inspirovaná. Znamená to pouze, že v ní nalézáme zevrubné shrnutí Pavlova pochopení významu Božích skutků v rámci Jeho odvěkého díla spásy. Sám to ostatně uvádí hned v úvodu:

Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola, vyvolený ke zvěstování Božího evangelia, jež Bůh ústy svých proroků předem zaslíbil ve svatých Písmech, evangelia o jeho Synu, který tělem pocházel z rodu Davidova, ale Duchem svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna, evangelia o Ježíši Kristu, našem Pánu. [Římanům 1,1–4]

Rozhodl jsem se zaměřit v této práci zájem do osmé kapitoly Římanům a učinit z ní pro tuto chvíli osu evangelia. …

[Pokračování]