Že je Linux celkem fajn jsem jasně sdělil o dva články zpět. Včera se mi ovšem přihodila nepříjemná věc, která se navždy stane součástí repertoáru mých vtipných historek.

Linux nakládá s hardwarem obratně. Jeho obětaví a schopní vývojáři tráví noci nad vytvářením ovladačů pro všeliká zařízení, jež lze k počítači připojit. Nebylo proto překvapením, když rozeznal můj telefon SE k790i a v režimu přenosu souborů s ním nakládal jako s úložištěm.

Zachtělo se mi ale i alternativy k programu My Phone Explorer, který jsem ve Windows používal pro synchronizaci adresáře s Thunderbirdem, kalendáře se službou Google Callendar, také k ovládání zpráv, synchronizaci času a vytváření záloh celého telefonu.

Po chvíli jsem narazil na program Wammu, který by měl poskytnout v těchto záležitostech dostatečnou náhradu.

Připojil jsem telefon k počítači a začal si s Wammu hrát. Operační systém v té chvíli nelenil, udělal si z telefonu modem a připojil se přes něj na internet ve chvíli, kdy se stahoval Star Trek DS9.

Všiml jsem si toho po sedmi minutách, za které stačil stáhnout dva megabajty. Při tarifu 0,06,– Kč za 1 Kb mě tato legrace vyšla na 120 Kč. Dnes ráno mi přišla SMS od služby Můj limit (za kterou jsem také zaplatil – tuším 5,– Kč), že jsem překročil limit 100 Kč.

Býval jsem tomu mohl předejít, kdybych v menu telefonu nastavil Internet s USB → Vypnuto.

Když jsem se s tím pak chlubil kamarádovi, odepsal mi…

„to bych zřejmě linuxu neodpustil :D“

Já jsem mu ale odpustil! A díky tomu, že jsem za ty tři týdny používání Linuxu narazil na několik nepříjemných chyb (zvlášť v souvislosti s uspáváním), těším se na novou verzi Ubuntu (konec dubna), Mintu (začátek května) a Fedory (26. května), které budou doufám některé nedostatky řešit.

Bohužel, Fatal error, která se nalézá mezi židlí a klávesnicí, neodladí pravděpodobně ani Jimmy Page, Stephan Wozniak či Radek Hulán.

Následující text vznikl na místo rozboru básně Kvílení od Allena Ginsberga, který byl zadán jako povinný domácí úkol oktávě Církevního gymnázia svaté Voršily v Kutné Hoře.

Že je literatura druhé poloviny dvacátého století místy prohnilá, jsem z doslechu věděl už dávno. Na vlastní kůži jsem ten čirý hnus pocítil až ve chvíli, kdy jsem přečetl první polovinu básně Kvílení od přeslavného beatnika Allena Ginsberga.

Již v první polovině jsem se setkal s tak nechutnou oplzlostí, na jakou jsem již dlouho nenarazil. Nenalézám slov. Nenalézám slov kterými bych vyjádřil své hluboké zhnusení, svůj upřímný odpor.

Co se týče „básně“ samotné, není mi jasné, co ji činí hodnou existence. Je to snůška žvástů, která nemá co do zmatenosti obdoby.

Je zjevné, že Ginsberg cítil potřebu vyjádřit jakýsi odpor k systému, bezútěšnost bytí a řekněme všeobecnou nespravedlnost. Pokud ale nesouhlasím s jistým jevem ve společnosti, musím přece svůj postoj jasně formulovat, proti jevu se vymezit, předložit argumenty a v nejlepším případě navrhnout řešení.

Budu-li se však chovat jako hulvát, užívat drogy, na veřejnosti přednášet obscénní verše a působit sociálně-patologicky vůbec, nemohu ve zdravé společnosti skončit jinde než v opovržení, popřípadě ve vězení.

Báseň Kvílení je tedy podle mého názoru nepoužitelný výplod choré mysli. Neplní estetickou ani naučnou funkci, naopak nese atributy odpadu.

Allen Ginsberg není ve svém škodlivém díle sám. Vzpomeňme na romány Styrona či Irwinga. Jakou má takovéto umění plnit funkci? Funkci pornografie? Tu snad.

Dětem i mládeži se školství snaží vštěpovat touhu po umění a to jakémkoli.

Když však člověk čte knihu, dívá se na obraz či poslouchá hudbu, nějakým způsobem se otevírá vlivu toho, čím krmí svou duši. Častokrát se stává, že kniha formuje názory člověka aniž by si to uvědomoval. Nejsnáze ovlivnitelná je pak mládež.

Člověk v osmnácti letech zpravidla nebývá pevně zakotven v hodnotách a názorech. Osmnáctiletý člověk hledá a snadno se ztotožní s jakoukoli kulturou, s všelijakým náboženským proudem či filosofickým směrem. Příkladem uvedu hnutí skinheads, punkery nebo satanisty. Mladý člověk je schopen bít se do krve za falešné ideály a bludné myšlenky.

V osmnácti letech člověk potřebuje především upevnění ve správných morálních hodnotách a vhodné prostředí pro dobrý rozvoj charakteru. Splňuje snad takovouto funkci Ginsbergova báseň? Právě naopak!

Říká-li někdo tedy, že číst je důležité, dodávám, že důležitější je výběr!

Budu tedy číst raději komix o Micky Mousovi, než vzdechy komunisty, homosexuála, zen-buddhisty a narkomana v jedné osobě.

Dnes jsem se něco pobavil nad přechodníky. Jejich toliko neprobádané hlubiny totiž skýtají tolik netušených záludností!

Zjednodušující trendy přesložitý český jazyk ochuzují o jev, ve kterém nemají jasno ani rodilí mluvčí. Kdekdo, například já, se občas snaží trochu zaperlit přechodníkem, taková snaha většinou ale končí katastrofou.

Abych tedy nestřílel od boku, vyhledal jsem na internetu přehlednou tabulku, která měla uvést vše do správných kolejí. Moc se jí to nepovedlo.

Když jsem se snažil přechodníky tvořit, nejednou jsem vyprskl v záchvatu smíchu.

Tak například sloveso smutnit:

Hrabě smutně pro ztrátu fretky a plaka, upustil láhev brandy.

Či sloveso padat a klít:

Pada na hlavu, ošklivě kleje a rozbije lavičku, zabil se.

A co teprve případ slovesa dít!

Otec kouře dýmku, obtěžkávaje ji v ruce a mačka jí, ďa: „Kát se budeš kleče na hrachu, dokud nezmoudříš!“, uklouzl.

Jsem si samozřejmě vědom nedokonalostí příkladů i toho, že sám přechodníky tvořit neumím. Neberte mě tedy prosím v tomto případě vážně.

Notebook HP Compaq 6735b, jehož jsem šťastným vlastníkem, není na světě nijak dlouho. V České Republice se začal prodávat koncem srpna roku 2008, téhož roku v září jsem jej koupil za nějakých bratru 20k a začal na něm využívat předinstalovaný systém MS Windows Vista Business 32-bit.

I když jsem se Linuxu nikdy nebránil, na tento notebook jsem se ostýchal pokusit se ho nainstalovat. Měl jsem pravda povrchní zkušenosti s Debianem a Xubuntu, nejvíce jsem se ale bál instalace vedle Vist v dual bootu. Moje obavy se později ukázaly jako zbytečné.

Před půl rokem bylo skoro jisté, že pro můj nástroj nebude mít Linux ještě dostatečně vyvinuté ovladače.

Používal jsem tedy „widle“, zažil s nimi pár pěkně modrých smrtí a jedno vynucené recovery, při kterém jsem přišel o všechna méně důležitá data (mj. celý seriál Star Trek Voyager :-#).

Asi před týdnem mne posedla následující myšlenka: „Co kdybych to s tím Linuxem zkusil?“. Touha po alternativním OS, který by nahradil Visty v případě potřeby, nebo se dokonce stal z hlediska používanosti dominantním, překonala i paranoiu ze ztráty dat. Pustil jsem se tedy do zkoušení. První testy nedopadly zle. Zalíbily se mi distribuce Fedora, OpenSUSE a Mint.

Od testování live CD se schylovalo k instalaci a já se rozhodoval, které „distro“ zvolit.

OpenSUSE vyšlo ze hry nějak mimochodem. Našel jsem totiž na internetu až příliš mnoho uživatelů stěžujících si, že jim nefunguje dual boot s Vistami.

Volba padla nejdříve na Fedoru. „Je to rozsáhlá distribuce vhodná pro začátečníky!“ přesvědčili mne. Když jsem ale spouštěl live CD Fedory 10 podruhé a už se málem chystal k její instalaci, zamrzla Fedora (hučka jedna škaredá) při startu. „To by nám tak scházelo.“ zalamentoval jsem a vrhnul se na Linux Mint.

Ze svobody povstala elegance

Nadpis je volným překladem anglického motta linuxové distribuce s názvem Mint. Jedná se o jakýsi „derivát“ Linuxu Ubuntu, který se těší v tuzemsku značné oblibě, je skvělý pro začátečníky (mezi které se rozhodně v této věci počítám) a vztahují se k němu návody, obecná podpora k Ubuntu i jeho balíčkovací systém.

Slyšel jsem několik hlasů nadávat na to, že je Mint příliš podobný Windowsu. A že hltá proprietární software! Jaký hrozný zločin! Jeho hříchy vykoupí jeden fakt.

Linux Mint funguje.

Abych to zkrátil. Nainstaloval jsem Mint v pátek odpoledne. Vše proběhlo v pořádku, po zapnutí si teď mohu vybrat mezi W Vista a Mintem. Okamžitě se mi stáhlo cca 250 aktualizací a systém mi nabídl proprietární ovladače grafické karty. Sáhl jsem tedy po nich, od té doby se mi spustily jakési zvláštní efekty v prostředí GNOME, které se mohou elegancí hravě postavit efektům z Windows Aero (já ale nejsem z těch, kterým jde o v první řadě o vzhled).

Hned po instalaci jsem samozřejmě začal hledat alternativy k softwaru, který jsem používal ve Windows.

No Windows, no Gates, Apache inside

Jelikož asi polovinu mojí práce na PC tvoří nejapná snaha o programování WWW stránek, stojí za zmínku instalace Apache s PHP a MySQL.

Nebylo to o nic složitější než ve Windows, možná spíše naopak. „Nejvíce“ mi dalo zabrat zprovoznění mod rewrite (jednalo se o nakopírování souboru rewrite ze složky available do složky allowed – jak zapeklitý problém!). Správce balíků jinak vše sám stáhl, nainstaloval a nastavil.

Stejně snadné a opravdu snadnější než ve Windows to bylo s nastavením VirtualHosta.

Power management

Jednou z nejdůležitějších záležitostí u notebooku je správná funkce power managementu. Očekává se, že při provozu „na baterii“ bude systém spolupracovat s hardwarem tak, aby zajistil co možná nejdelší dobu spuštění v kuse bez použití adaptéru.

I když jsem se tohoto bál, Linux Mint předčí moje očekávání. Jas mohu snížit pomocí appletu na spodní liště, frekvenci CPU také, wifi mohu případně vypnout v systémové části lišty a grafickou kartu nastavím v linuxové verzi Catalyst Control Center, která přišla s proprietárními ovladači. V jiném případě můžu PC prostě uspat.

Nezkoušel jsem zatím běh na jednu baterii změřit, ale počítání zbývajícího času se zdá být věrohodné a při zaplé wifi, lehce sníženém taktu CPU a nízkém jasu hlásí 2:30 do konce, což je snad úplně stejné jako ve Windows.

Oprava zvuku

Kdo by si v těchto dnech nainstaloval na model HP 6735b, 6735s či podobný jednu z mnoha distribucí, bude pravděpodobně čelit problému se zvukem. Ten mi fungoval hned po instalaci pouze z audio výstupu (tedy ze sluchátek), ne však z vestavěných reproduktorů. K řešení jsem já, linuxový laik, přišel velmi snadno. Stačí přidat do souboru /etc/modprobe­.d/alsa-base následující řádek:

options snd-hda-intel model=laptop

Poznámka: Název souboru se distro od distra liší.
Poznámka 2: Řešení převzato z jakéhosi fóra.

Zatím vše nefunguje

Svět není růžový. Jsou věci, které mi zatím v Linux Mintu nefungují. Jsou to ale postradatelné a nahraditelné prkotiny.

1. Hibernace při probouzení skončí černou obrazovkou (spánek ale funguje bez problémů)
2. tlačítka pro ovládání jasu (prý jde vyřešit, zatím jsem se tím nezabýval)
3. Některé doteková tlačítka nad klávesnicí
   • úplné ztlumení zvuku !!funguje, Linux to jen nepozná!!
   • dvě funkční dotekovky nalevo (nikdy jsem moc nevyužil)
   • tlačítko wifi (umí jen vypnout a ne zapnout)
4. Čtečka otisků (zatím jsem se tím nezabýval)

Domnívám se, že některé mušky budou polapeny v příštích vydáních jak linuxového jádra, tak verze Mintu.

Závěr

Linux je pro mne pole neorané, prostor nových možností. Mým cílem je naučit se v něm pracovat na takové úrovni jako ve Windows. Mít probádané alternativy software, umět správně postupovat při řešení problémů. Vůbec bych se nebránil, až toho cíle dosáhnu, přesedlat na Linux úplně. Dnes totiž možná mám licencované Windows, na kterých jsem vyrostl, za dva roky to ale může být úplně jinak.

Pak budu mít na výběr. Buď vysolím těžké prachy hrabivému Microsoftu, nebo mu Windows ukradnu, nebo prostě stáhnu Linux, podpořím tím komunitu a budu mít dobrý pocit.

Na závěr tohoto článku bych rád poděkoval trpělivým rádcům z fóra o noteboocích, kteří neváhali dělit se se mnou o poznatky.

[Notebooky fórum: PUMA vs. Linux]

Jako většina dětí jsem začínal na tom, co letí. Na svůj osobní vkus jsem se příliš neohlížel, ba ani jsem jej nehledal. Místo toho jsem se nechal krmit mainstreamem. Když letěl pop, poslouchal jsem pop a když se v mém okolí rozjela hiphopová kultura, neváhal jsem na ni také naskočit.

Náplň mých playlistů se radikálně změnila před více než dvěma lety. Tehdy jsem se postupně stal přesvědčeným posluchačem metalu. Soustředil jsem se spíše na melodičtější odnože (gothic, melodic death, symphonic) i na tvrdší, neméně však půvabné melodie blackmetalu.

Myslím, že mohu s čistým svědomím prohlásit, že jsem během posledních dvou let hledal v hudbě potěchu a krásu. Nechal jsem si ničit uši pouze proto, že mi to něco dávalo. Poslouchal jsem Illuminandy pro majestátnost jejich melodií, Tristanii kvůli emočnímu náboji skladeb, Antestor díky jejich přesvědčivým rytmům a skvělému provedení. Při poslechu jsem nestrpěl žádnou „nudu“ a raději jsem sjížděl jedno skvělé album několikrát v řadě než abych ztrácel čas s muzikou, která mne nenaplňovala.

Přesto jsem se do metalu a jeho odnoží snažil co nejvíce proniknout, během stovek hodin se sluchátky na uších jsem vystřídal několik desítek kapel.

Před několika týdny jsem se rozhodl kompletně legalizovat svůj počítač i přilehlé okolí. Povyhazoval jsem nelegální hudbu, filmy i software a začal hledat alternativy. Chvíli jsem se trápil kvůli ztrátě tolik oblíbené hudby. Kdybych chtěl, během jednoho odpoledne bych stáhl z obskurních warez fór a p2p sítí diskografie nejoblíbenějších kapel, právě takovému řešení jsem se ale chtěl vyhnout.

Pak jsem si vzpomenul na klasickou hudbu.

Člověk, který od hudby očekává duševní obohacení, člověk, který miluje melodii a majestátnost, člověk, který kledá v hudbě krásu, nalezne v repertoáru artificiální hudby všestrannou satisfakci.

Klasická hudba totiž skýtá nejušlechtilejší hudební obsah v dějinách lidské kultury.

Negace takového tvrzení by byla odvážná i od toho nejzabedněnějšího hudebního ignoranta, kterému vymyla mozek pornotelevize MTV nebo její vykutálený český klon (ano, óčko).

Tak jsem skončil u čisté klasiky. Ten „přechod“, o kterém tak básním, je nádherně pozorovatelný na mém last.fm . Místo band chlapů s dlouhými vlasy, založenýma rukama a vražednými pohledy jsou tam teď portréty pánů ze 17. století :-) .

Klasická hudba, kterou si v tomto textu beru tolikrát do úst, je velmi široký pojem. Člověk může při poslechu náhodné skladby narazit zrovna na nějakou nešťastnou volbu a zanevřít na klasiku pro celý zbytek života. Rozhodl jsem se proto pro čtenáře, kteří ještě neměli to štěstí a do stovky let starých hudeních pokladů se nezaposlouchali, sepsat díla, na nichž já začínám.

• Vivaldi
  • Čtvero ročních dob
  • Koncert pro mandolínu
• Beethoven
  • 6. symfonie, 5. část (tuším, že se jí říká „pastorální“)
  • Měsíční sonáta
• Bach
  • Toccata D moll
• Dvořák
  • 9. symfonie (Z nového světa), 2. část

To je jen základní výběr a malá ukázka nesmírného bohatství.

Horší je to s legálním sháněním výše uvedených skladeb. I když jsou totiž autoři dávno po smrti, orchestry a filharmonie si za odvedení dobré práce nechávají dobře zaplatit. Přesto toho ale nalezneme na internetu mnoho zdarma ke stažení. Já osobně mám situaci o něco jednodušší, jelikož máme doma celou kolekci (tj. cca 50 cd) z časopisu Mistři klasické hudby.

Vy ostatní ale můžete začít třeba přímo na wikipedii, kde naleznete všechny čtyři Vivaldiho roční doby .

Láskou k přenosným aplikacím jsem se nikdy netajil. Co je portable, to je dobré, říkal jsem si vždy, když jsem hledal přenosnou verzi kýženého programu.

Portable aplikace mají oproti těm s nutností instalace několik výhod a žádnou mně známou nevýhodu.

1. Jak již z názvu vyplývá, nemusí se instalovat! Ergo ani odinstalovat. Nezahltí registry a neznečistí Program Files.
2. Druhá výhoda vyplývá z první. Lze je pohodlně zálohovat! Zkušený uživatel mi samozřejmě odvětí, že třeba s takovým Norton Ghostem zazálohuje člověk celý disk. Záloha pár set mega používaných aplikací ale nezaměstná počítač natolik a nezabere tolik času, co záloha gigabajtů operačního systému.
3. Je zřejmé, že používám portable aplikace ne k účelům, které měly původně splňovat, tedy že je nejen nosím na flash disku, ale používám je i na svém počítači, kde se spouští z pevného disku. Právě to „nejen“ znamená výhodu snadné synchronizace. Dojde-li pak ke ztrátě všeho na pevném disku, nemusím se obtěžovat s instalováním.

Dnes jsem hledal portable aplikaci, která by nahradila výborný program pro studium Bible, Theophila. Jak jsem později zjistil, i Theophilos funguje jako portable, prvotní instalace je ale nutná.

Při svém pátrání jsem na dobře známém zahraničním webu portableapps.com nalezl opensource aplikaci jménem…

BPBible

BPBible souvisí s jakýmsi projektem s názvem Sword (více na crosswire.org). Když jsem si ji poprvé otevřel, nebyl jsem úplně vděčný za anglické překlady, které BPBible skýtala. Po chvíli „googlení“ (ó, jak ohavné slovo!) jsem narazil na repozitář, který dlí na http://www.crosswire.org/…/ModDisp.jsp?…, odkud jsem ke svému potěšení a radosti stáhl mnoho překladů Bible vhodných pro tento program včetně čtyř českých.

Nyní k samotnému zhodnocení tohoto programu a porovnání s Theophilem, který je v ČR pravděpodobně na první příčce ve svém oboru z hlediska rozšířenosti a používanosti. BPBible je na první pohled jednodušší. Spokojený uživatel Theophila by si také musel nejdříve zvykat na odlišnost navigace, kdo si ale opravdu dobře navykl na jeho mírně krkolomné ovládání, jistě hravě zvládne i toto.

BPBible možnostmi nastavení zrovna nekypí. Vše nezbytné v něm uživatel nalezne, ale s Theophilem se to nedá srovnávat. Přesto možná právě tento fakt hraje do karet jednoduchosti a snadnému ovládání.

Je to opravdu easy-to-use program, který svou blbuvzdorností překračuje rank o deseti stupních jedenácti body.

Česká lokalizace rozhraní nám u tohoto kusu softwaru prozatím chybí, nebo alespoň není k nalezení. Kdo by ale chtěl přiložit ruku k dílu, může program přeložit sám! Prozatím je na výběr z anglického a vietnamského jazyka, což znamená, že je program na překládání do jiných jazyků předpřipraven.

BPBible možná nepřesvědčí ke konvertování od Theophila v současnosti, věřím ale, že k tomu může dojít časem. Zdá se totiž, že v současnosti prodělává prudký vývoj (http://code.google.com/…updates/list) a to pod licencí GNU GPL.

Pro Theophila stále argumentuje mnoho jeho vlastností, které BPBible v současnosti nemá, například je tomu tak s možností zobrazení více překladů vedle sebe a s hromadou možných nastavení. Musím také říci, že jsem u recenzovaného programu narazil na chybičky (neovlivňují funkčnost, ale jsou přítomné).

BPBible představuje příjemnou alternativu k Theophilovi a myslím, že se můžeme těšit na nové verze s novými vlastnostmi. Počkejme tedy a uvidíme, co se z něj vyklube. Osobně si program BPBible rozhodně na svém disku ponechám. Kdo by mne chtěl napodobit, ať jej stahuje…

aplikace – http://bpbible.com/
knihovna – http://www.crosswire.org/…es/index.jsp

Knihy je dobré stahovat v Raw ZIP, pak je lze snadno přidat přímo z programu přes File → Install books. Good luck!

Tolik škodolibé legrace jako dnes jsem si už dlouho neužil. Co je VNC a jak na něj, to ví dneska kde kdo.

Kdo by ale nevěděl, tomu bych řekl, že je to pohodlný způsob jak získat absolutní kontrolu nad počítačem B z počítače A přes síť.

I já jsem si zařídil na svém starém PC VNC server, abych na něm mohl třeba zadat stahování nebo vyřešit problém, který zrovna bratr má. Když sedím s notebookem o patro níž, je to vítané pohodlí.

Na naší škole (CG sv. Voršily) je počítačová učebna, na každém z dvaceti počítačů běží VNC server. Bez nutnosti autentifikace, bez možnosti zabití procesu nebohým žákem, který se sem tam stane obětí kantora umějícího zacházet s VNC klientem.

Když nás naše češtinářka dnes do počítačové učebny vzala, zkoušela domácí úkol tím způsobem, že si otevřela počítač žáka, obsah jeho monitoru se přes učitelský počítač zobrazil na projektoru a on vše doprovodil svým komentářem.

Nejdříve jsem bezúspěšně hledal způsob, jak zabít ten proces (jmenuje se tuším winvnc4.exe). Pak mne ale napadlo stáhnout si prográmek UltraVNC v portable verzi (nainstalovat by kvůli zabezpečení nešel) a zkusit se připojit.

Věděl jsem už dávno, že počítače v učebně mají síťová jména A01 (levý přední roh) až A20 (pravý zadní roh) a tak jsem to zkusil. A Ejhle, fungovalo to!

Pak nastala teprve ta pravá bžunda. Někomu se přestalo dařit psát, jinému se neustále objevovalo okno jakoby stiskl Ctrl+Alt+Del, jiný zase nechtěně navštívil nevyžádané stránky. Jelikož jsem seděl u A20ky, měl jsem parádní výhled na zmatené hlavy snažící se marně přijít na to, co se to děje.

Bystrým to samozřejmě docvaklo. Jednak se o mě nedávno proslechlo, že jsem se dostal do webového rozhraní školní tiskárny a vytisknul pár cvičných stránek, za druhé nevím, kdo by byl něčeho podobného schopný. Jenom škoda, že mě to nenapadlo dřív.

Zkrátka, jsem lump. Už teď se těším, až zase příště někoho vyplaším.