První

Podivný jsem tvor.
Do hlubiny oceánu
z nad vrcholků hor
proudím, planu, studím, vanu.

Druhá

Nehmotné to já,
co drobečky přitahuje.
Květům život dá,
po nebi mu domov pluje.

Třetí

Osamělý pán
tichou cestu volí.
Cíle, co byl dán,
dosahuje přes mrtvoly.

Klíč: (1.leviž;2.ol­těvs;3.harv ýnmeján)

Původním úmyslem autora bylo obtěžkat tuto báseň názvem „Bezduchá rýmovačka“, který by byl zajisté z pohledu kritiky příhodnější. Jediným důvodem jejího bytí je nezvyklé a zvláštní schéma rýmu. ABCD.

Cítím se tak sláb,
opouští mne síla.
Únava, ta invazivní,
zavírá mi víčka.

Únava, zlý dráb!
Spánek, dobrá víla.
Rád nalezl pokoj bych v ní,
ona si mne hýčká.

Tolik učinil bych rád,
naplánoval jsem si mnoho.
Všechno nestihl jsem však.
Odpusť, úkolníčku.

Stává se mi častokrát,
nevím ale, co mám z toho,
že místo práce píši tento brak.
No nic, usnu za chviličku.

Po radě ni vidu,
v zmatení jsem jat.
Tvé však vůli naslouchat, můj Bože,
hojí moji bídu,
dodává mi klidu,
objasňuje pat.

Stalo se a obdržel jsem vizi.
A hle, náhle věda kudy plout,
nejsem více malátný ten bloud.
Smysl poznal jsem já předivný a ryzí.

Lačně čekám na každičký tah
partie života. Všechno je dané.
A rozum i srdce mi tvrdí to samé.
A štěstí již není jak jazýček vah.
A ani pád vlasu né, ani ten není ve hvězdách.

Dodatek

Poslední tři básně tvoří de facto monotematický celek, který jsem nazval „Pat natřikrát“.

Jsou to tyto kousky:

1. Zvláštní stav duše na tři sloky
2. Krize obecné mentální a emocionální soudržnosti
3. Konkluze v pátrání po mimomateriální útěše i smyslu bytí (výše)

Kázání chápu jako návod k aplikování Božího slova v životě. Boží Slovo je mimo jiné slovem o morálních pravidlech a skutečnostech, které má kazatel za úkol odhalit a srozumitelně je sdělit těm, kteří naslouchají.

V této úvaze se pokusím přidat svou trošku do mlýna, poskytnout další dílek do složité mozaiky jménem „Tak by to mělo vypadat“. …

[Čtěte dále]

Aj, srdce mi padlo v past.
Není, jak by vyvázlo.
Kdo by ale chtěl jej zmást?
Sebeklam snad? Dobro? Zlo?

Na ránu se dává mast.
Alespoň to obvyklé je.
Co by se však mělo klást
na díru, jenž v srdci zeje?
Na jámu, již v srdci hloubí
strach ze samoty a zhouby?

V rozpacích pak zvedám hlas
Bože, suď jen můj ten pat!
A po zádech běhá mráz,
Jeho vůli však chci znát.

Bůh snad ztiší duši moji,
naplní ji až k zátce
myšlenkami o pokoji,
myšlenkami o lásce.

Jsem na výsluní slávy,
pak jím země prach.
Z dobré po radosti zprávy
zapíjím svůj krach.

Chovám prudké city
nestále jak moře.
Radostí mne ony sytí,
na to působí mi hoře.

Bez rady visí mé paže
neblahý mi nastal pat.
A zda rozum správně káže?
A zda srdci naslouchat?

Vypravěč:

Ať nemluví tele, ať mlčí již Baal
Nechť ztichne moloch, velmi nám lhal
Přeji si směle by promluvil Král.

[Čtěte dále]