5
Květen
2010
Když země přejde z totality do demokracie, přichází zpravidla
zůčtování s přisluhovači bývalého režimu – a obzvláště, pokud to
byl režim mimořádně zločinný, jako např. komunismus či nacismus. Řeší
se otázka viny: Kdo je zodpovědný za to, co se dělo? Kdo učinil či
neučinil vše, co bylo v jeho moci, aby zabránil zločinům? Kdo šel
s davem, kdo jim pomáhal a kdo byl proti?
Snad žádný národ se nevyrovnával s otázkou viny tak intenzivně jako
poválečné Německo. Po celé zemi tehdy visely plakáty s nápisem „To je
vaše vina!“ Zatímco probíhal norimberský proces jednající
s válečnými zločinci, probíhal jiný proces v myslích všech Německých
občanů. Ptali se jich: Promluvils', když zrušili ústavu? Zakročil jsi,
když začali vypalovat synagogy a deportovat tvé židovské přátele a
sousedy? Cos' učinil proti těm rozsáhlým zločinům, ke kterým docházelo
přímo za tvé přítomnosti?
Případ každého jednotlivce je nesrovnatelný, proto i tehdy musel
každý jednotlivec odpovědět sám a vyrovnat se s otázkou viny po svém.
Platí však to, že kdokoli kdy žil ve zločinném režimu, s jehož
ideologií nesouhlasil, musel bojovat vnitřní boj s frustrací, že není
schopen té intenzivní nepravosti zabránit a že i pokud by povstal a nasadil
život, tak by se nic nezměnilo.
…
[Pokračování]
Poslední úprava proběhla 05.05.2010 v 20:08 Celkově upraveno 7×